Havlovský poesiomat

Vážení přítomní,

Oblíbeným výrazem prezidenta a dramatika Václava Havla bylo slovo paradox.

A paradoxem je nepochybně i umístění poeziomatu na hřbitov.

Poeziomat – MLUVÍCÍ ROURA – se rozezní tam, kde dominantním jevem je ticho. Rozezní se, aby inspirovala, rozezní se, aby nerušila, ale dala směr.

Po Malvazinkách s texty Jana Nerudy, Mejly Hlavsy nebo Ladislava Klímy otevíráme poeziomat tady na Vinohradském hřbitově s poselstvím Václava Havla a slovy Jiřího Šlitra, Jaroslava Foglara či Petra Nováka.

Ale zpět k paradoxům.

Hřbitov je paradox paradoxů. Živí přicházejí tam, kde leží mrtví. Soustředěné vzpomínky na naše blízké se zde prolínají s opuštěností starých hrobů a s tmou, kterou jen tu a tam rozeženou planoucí svíčky.

Majestát smrti by nás měl, jak tu stojíme, přivádět k pokoře a k pochopení, že lidský osud je křehký, a protože je křehký, zasluhuje si naši péči.

Jako starostka, jako žena Renata sem k hrobce rodiny Havlových chodívám pravidelně. Chodím sem sama, vodím sem návštěvy.

Je to – PARADOXNĚ – místo, odkud si při vzpomínce na Václava Havla odnášíme „ranec“ energie, inspirace, síly do dalších dní.

Havel byl muž naděje, kromobyčejně pozorný k lidem kolem sebe, muž, který posiloval naši odvahu. A muž laskavý.

Celé to pro mě kromě slov vyjadřuje i snímek Pavla Štechy, kde Václav Havel naslouchá poselství anděla namalovaného starým Mistrem Theodorikem.

Václav Havel naslouchá. Naslouchejme i my.

Děkuji za pozornost.

Renata Chmelová