Chráněné bydlení není jen o bydlení. Je o možnosti žít svůj život

Poprvé jsme se v Diakonii Praha vydali s klienty chráněného bydlení na zahraniční dovolenou.

Do Tuniska.

Pro někoho běžná věc. Pro člověka s postižením ale může cesta letadlem, cizí jazyk nebo neznámé prostředí znamenat mnohem větší výzvu.

Přesto bych nechtěla, aby právě tyhle bariéry určovaly, co člověk může a nemůže zažít.

Naši klienti se na dovolenou dlouho těšili. Šetřili si na ni ze své výplaty za práci v sociálním podniku a měli jasnou představu, že chtějí vyrazit k moři.

Úkolem sociální služby podle mě není říct, co je příliš složité nebo co už není možné. Úkolem je hledat cestu, jak potřebnou podporu nastavit tak, aby si člověk mohl zvolit svůj vlastní život.

A přesně to se tady podařilo.

Pracovníci chráněného bydlení cestu připravili a klienty během ní podporovali tak, aby zvládli vše, co s cestováním souvisí. Letadlo, hotel, nové prostředí, jiný režim i běžné situace, které na dovolené přicházejí.

Nešlo přitom jen o týden u moře.

Chráněné bydlení má člověku umožnit žít co nejběžnější život. Mít vlastní domov, chodit do práce, hospodařit se svými penězi, rozhodovat o volném čase, navazovat vztahy a dělat věci, které dělají ostatní.

Třeba si našetřit na dovolenou a odletět k moři.

Pro mě byla tahle cesta krásným příkladem toho, co má dobrá sociální služba dělat.

Ne vytvářet člověku život podle našich představ, ale podporovat ho v tom, aby mohl žít podle těch svých.

A také připomínkou, že dobrou sociální službu nepoznáme podle toho, kolik věcí uděláme za člověka.

Ale podle toho, kolik věcí může díky naší podpoře zvládnout sám a podle svého.