Pomoc v hmotné nouzi nesmí být trestem pro celou rodinu
Tři roky poté, co jsme se skupinou senátorek a senátorů podali návrh k Ústavnímu soudu, přišlo rozhodnutí, na které jsem čekala s velkým napětím.
Ústavní soud nám dal v podstatné části za pravdu a zrušil ustanovení zákona, která umožňovala strhávat nezaplacené pokuty z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Nález vydal 31. července 2024.
Proč mi na tom tolik záleželo?
Dávky v hmotné nouzi nejsou odměnou. Jsou poslední záchrannou sítí pro lidi, kteří nemají dost prostředků ani na základní životní potřeby – bydlení a jídlo.
Napadená právní úprava umožňovala, aby se z těchto peněz hradily některé nezaplacené pokuty. Dopad přitom nenesl jen člověk, který se přestupku dopustil. Snížením peněz na živobytí nebo bydlení byli postiženi i další členové společně posuzované domácnosti, včetně lidí, kteří nic neprovedli.
Právě to pro mě bylo nepřijatelné.
Odpovědnost za přestupek má nést ten, kdo ho spáchal. Nemůžeme trestat jeho partnera nebo děti tím, že celé rodině vezmeme prostředky určené na základní životní potřeby.
Ústavní soud tento princip potvrdil. Uvedl, že napadená úprava zasahovala do samotné podstaty práva na pomoc v hmotné nouzi a v případě společně posuzovaných osob porušovala také princip individuální odpovědnosti za zavinění. Jinými slovy: stát nemůže kvůli provinění jednoho člověka trestat celou domácnost.
Za důležitou považuji i argumentaci lidskou, nejen právní.
Rodina, která je závislá na pomoci v hmotné nouzi, zpravidla nemá žádnou finanční rezervu. Když jí vezmeme část peněz určených na bydlení nebo živobytí, problém tím nevyřešíme. Můžeme naopak rozehrát řetězec dalších problémů – dluh na nájmu, ztrátu bydlení nebo ještě hlubší sociální propad.
Sankce má mít smysl. Má vést k odpovědnosti člověka, který něco provedl. Nemá ohrozit základní životní podmínky jeho dětí nebo dalších lidí v domácnosti.
Návrh tehdy podpořilo 17 senátorek a senátorů napříč politickým spektrem. Do řízení před Ústavním soudem vstoupil jako vedlejší účastník také veřejný ochránce práv, který obdobně upozorňoval na ohrožení lidské důstojnosti a základních podmínek pro život.
Rozhodnutí Ústavního soudu pro mě mělo ještě jeden osobní rozměr. Když přišlo, už jsem téměř dva roky nebyla senátorkou a pracovala jsem v sociálních službách. Každý den jsem tak z jiné strany viděla, jak rychle se může rodina dostat do situace, kdy jediný další problém spustí mnohem hlubší krizi.
O to větší radost jsem z nálezu měla.
Je to také připomínka, že práce politika někdy přinese výsledek až dlouho poté, co jeho mandát skončí. A že má smysl pouštět se i do věcí, u kterých člověk dopředu neví, jestli uspěje.
Protože pomoc v hmotné nouzi má chránit poslední minimum potřebné k důstojnému životu.
A kolektivní trestání do demokratického právního státu nepatří.