Důstojnost se pozná podle toho, jak dokážeme změnit systém

Před rokem jsem po Noci důstojnosti psala, že důstojný život musí být právem každého člověka bez ohledu na míru jeho postižení nebo náročnost péče, kterou potřebuje.

Po dalším roce v čele Diakonie Praha tuhle větu vnímám ještě konkrétněji.

Důstojnost se pozná podle toho, jestli člověk s vysokou potřebou podpory může žít v běžném prostředí, má svůj vlastní prostor a dostává takovou podporu, jakou skutečně potřebuje.

V Diakonii Praha tuto realitu známe z každodenní praxe. V roce 2023 jsme otevřeli Domov Daniela pro lidi s poruchou autistického spektra a vysokou potřebou podpory. Kapacita se naplnila prakticky okamžitě, a proto připravujeme jeho rozšíření.

Český stát přitom už sám pojmenoval, že současný systém podpory lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči není dostatečný a že je potřeba rozvíjet komunitní služby.

Nestačí ale správně pojmenovat cíl. Je potřeba vytvořit i podmínky, aby ho bylo možné uskutečnit.

Při přípravě rozšíření Domova Daniela například narážíme na to, že část nákladů musíme jako nezisková organizace zajistit z vlastních nebo soukromých zdrojů.

A právě tady se ukazuje, jestli je deinstitucionalizace skutečně prioritou.

Nemůžeme na jedné straně říkat, že lidé s vysokou potřebou podpory mají právo na důstojný život v komunitě, a na druhé straně ponechat podstatnou část odpovědnosti na poskytovatelích, rodinách a dárcích.

Po roce proto vnímám Noc důstojnosti méně jako připomínku minulosti a více jako otázku, co jsme ochotni konkrétně změnit.

Důstojnost totiž nesmí zůstat jen hodnotou na papíře. Musí být součástí samotného systému.